ヨーロッパへの窓

★★★★★★

Windows to Europe

チェコ チェコ

マウトニツ男爵夫人の生涯と作品

Život a dílo baronky Mautnicové

カテジナ・トゥチュコヴァー

Kateřina Tučková

Kateřina Tučková is a Czech playwright, publicist, biographer, art historian, exhibition curator, and bestselling author of Gerta and The Žítková Goddesses. She has won several literary awards, including the Magnesia Litera Award (for both Gerta and The Žítková Goddesses), the Brno City Award for literature, the Josef Škvorecký Award, and the Czech Bestseller Award. Kateřina is also the recipient of the Freedom, Democracy, and Human Rights Award by the Institute for the Study of Totalitarian Regimes, and of the Premio Libro d’Europa at the Book Fair in Salerno, Italy. Between 2015 and 2018, she was a founder and first president of the Meeting Brno festival, focusing on international and intercultural dialogue. Kateřina Tučková currently lives in Prague and Brno, Czech Republic. Her books have been translated into seventeen languages. Gerta is her first to be translated into English. In December 2020, her novel Bílá Voda will be published in Czech. For more information, visit www.katerina-tuckova.cz/en/.

Život a dílo baronky Mautnicové

Kateřina Tučková

Ten dům zanechával v lidech korzujících pražským nábřežím dojem jakési nepatřičnosti. Na první pohled na něm nebylo něco v pořádku, něco na něm bylo křivě, někde něco chybělo nebo naopak přebývalo, čert ví co. Čišela z něj disharmonie, přecházel z něj zrak, jako by se člověk díval do jednoho z křivých zrcadel v sálech nedalekého petřínského labyrintu. Chodci k němu z nábřežní promenády obvykle zkoumavě vzhlédli podruhé nebo i potřetí, ale pak to vzdali – ostatně na protějším břehu Vltavy se před nimi rozkládalo panorama Pražského hradu a to poutalo zrak s takovou samozřejmostí, že se jí nešlo vzepřít.

Málokdo proto rozluštil, že ten činžovní dům ve stínu Národního divadla byl zvláštní proto, že měl každé okno jiné. Každé mělo trochu jinak stylizovaný tvar, některé bylo pravoúhlé, jiné bylo zakončeno půlkruhovým nebo trojúhelníkovým obloukem, některé bylo dělené sloupky, ale byla tam i okna zdvojená či ztrojená. Každé z nich navíc obklopovala jiná ornamentální dekorace. Ale rozdíl – a to bylo právě tak matoucí – spočíval jen v detailech. Měnily se postupně, od patra k patru, a někde byly přerušené vikýřem nebo balkonem, které celkovou dispozici ještě víc znejasňovaly. Proto dům zanechával dojem neuspořádanosti, nesouměrnosti, nesouladu, aniž by si procházející uvědomil, v čem spočívá.

Ten dům byl dílem architekta Gustava Papeže, ale víc než jeho invence se v něm odrazilo přání stavebníka. Baron Mautnic, poslední potomek rodu pražských průmyslníků, měl pověst člověka s vizemi předbíhajícími svou dobu, se spektakulární představivostí a odvahou hraničící s exhibicionismem.

Dvacet let předtím, než se narodil malý budoucí umělec a vizionář Stowasser a padesát let před tím, než ve Vídni vystoupil jako Hundertwasser se svým Plesnivým manifestem proti racionalistické architektuře, nechal v roce 1907 baron Maxmilian Albert Mautnic vystavět dům, o kterém prohlašoval: „Bude to stavba, z níž budou oči přecházet a ústa mnohých kvílet nadšením, nebo odporem, bude to nejabsurdnější stavba v celé Praze, nejoslavovanější v celých Čechách a nejpomlouvanější v celé monarchii!“

A teď je ten dům zase jejich. Po téměř půlstoletí to mají černé na bílém, vyrozumění o restituci visí přilepené u vstupních dveří, natruc všem nájemníkům, kteří se k nim celá léta chovali, jako by byly prašivé.

„Že by nouze naučila práci i slečnu baronku?“ pošklebovali se jí, když se po kolenou plahočila z patra do patra, skloněná s kbelíkem a hadrem nad schody z růžového travertinu. Nikdo je necídil, nepastoval, neudržoval. Jen Hedvika s matkou. Ačkoliv se měli nájemníci při úklidu co týden střídat a pečovat tak o majetek, který se stal okamžikem znárodnění domu jejich společným, všichni věděli, že když svou práci neudělají, když neumyjí podlahy, neopráší původní štuky, nevyleští secesní lampy a kované zábradlí, ony to nevydrží a příští neděli se budou s šátkem na hlavě a v teplákách plahočit domem a dávat do pořádku, co bylo třeba.

„Komando baronek,“ chechtali se jim pak místo vděku vnucení sousedé vracející se z odpolední partičky karet a jejich ženy s úšklebkem dodávaly: „Dobře jim tak, jinak by k pořádné práci nepřičuchly.“

Jako by nevěděli, že ona ani její matka žádné baronky nejsou, že titul se dědil jen v přímé linii, která se uzavřela strýčkem a definitivně pak zanikla tetiččinou smrtí v roce 1974. Nevzali to na vědomí, a to ani přesto, že po vzniku Československa byly šlechtické tituly zneplatněny a že ona sama se jmenovala úplně jinak. I tak jako by měla punc Mautniců vyražený na čele, a když ne tam, tak rozhodně v papírech, kam jí kádrová komise kdysi napsala: k vysokoškolskému studiu přírodních věd nezpůsobilá.

Přičichnout k pořádné práci tak měla příležitostí dost – v polovině osmdesátých let ji nepřijali nikam jinam než na střední odborné učiliště zemědělské, obor floristika, po jehož absolutoriu dostala jedinou umístěnku – do krematoria. Pět let aranžovala květiny v obřadní síni, ale i uklízela, tahala se se židlemi nebo spolu s recitátorkou vzpírala rakve na katafalk, to když se některý ze zřízenců zapomněl se spalovačem nad lahví šnapsu a noví pozůstalí už nedočkavě přešlapovali přede dveřmi. A během prvních pár porevolučních let pak vystřídala několik zaměstnání, od skladnice přes mizerně placenou práci noční hlídačky na dívčích kolejích, když si myslela, že by ve dne mohla navštěvovat univerzitu, až po poštovní doručovatelku, kterou je teď.

Nedalo se nic dělat. Poté, co jim vrátili dům, se musela se svými studii rozloučit a opatřit si pravidelný příjem. Léta zanedbávaná a nakonec vytopená stavba si žádala všechno – její čas, veškeré peníze i plnou pozornost.

A tak teď o čtvrté ranní začínala s tříděním zásilek, o páté vybíhala na svůj půlmaraton pražským centrem, při němž do schránek vhazovala dopisy a složenky, aby s deseti kilometry v nohou nastoupila druhou směnu. Od deváté vyklízela a smýčila, organizovala dělníky a hlavně v bankách žadonila o peníze, které ten dům polykal doslova nezřízeně.

Hedvika si povzdechla a unaveně se rozhlédla po tetiččině pokoji, jednom ze dvou v bytě, kde spolu s ní a s rodiči prožila dětství.

Někdejší soukromé patro barona Mautnice bylo rozděleno na dvě bytové jednotky, mezi které vklínili společnou koupelnu s toaletou. A pak je sem sestěhovali – tetičku a Hedvičiny rodiče do někdejší pracovny a expozice strýčkových sbírek, a rodinu funkcionáře Knotka do salonu a kuřáckého pokoje – bez ptaní, protože bytová otázka se tehdy v Praze řešila bez debat. Po komunistickém převratu tetička stěží obhájila vlastnictví domu; koho jí do něj ale nastěhují, už ovlivnit nemohla.

A tak se prý jednoho rána chodbami rozlehlo dunění sbíječek, bušení kladiv a nevrlé pokřiky zedníků a do krásných leštěných parket a mozaikových dlažeb vrostly příčky rozdělující prostorná obytná patra na malé byty pro potřebné. Ty s výhledem na siluetu Pražského hradu a tok Vltavy získali zasloužilí revolucionáři, ty s okny do vnitrobloku o nic méně zasloužilí donašeči. V celém podkroví se pak roztáhl doktor Šimek – chladný, nemluvný, jako duch se chodbami plížící doktor kdovíčeho, který kromě klíčku od svého bytu vlastnil i klíče od věže, kde v jediném pokoji, orlím hnízdě vysoko nad střechami Nového města, trůnilo oko.

Oko dalekohledu, které se jim, když do jediného okna věže zpytavě vzhlíželi při každém návratu domů, čas od času prozradilo blýsknutím, oko dalekohledu, které mohlo pohodlně kontrolovat dění na nábřežní promenádě, rozkládající se pod věží jako na dlani. Tomu oku nemohl uniknout žádný podezřelý pohyb místních, žádný výskyt cizince, který by se třeba přišel podívat na zlatou kapličku, natož některého z disidentů, kteří se scházeli v nedaleké kavárně Slavia a kuli plány na svržení režimu. Nahoře a dole, jen pár desítek metrů od sebe, ideově však vzdálení na sta tisíce světelných let…

„Co s tímhle? Uskladnit, nebo vyhodit?“ vyrušil Hedviku z myšlenek postarší předák stěhováků. Od rána vyklízeli vytopené přízemí a první poschodí a stěhovali kusy nábytku do prázdného bytu o patro výš, případně je snášeli do přistaveného kontejneru před domem.

Jestli na té povodni, která se přes hráz nábřeží přelila jedné bouřlivé červencové noci a vystoupala sklepením a přízemím až těsně pod okna jejich bytu, bylo vůbec něco dobrého, pak to, že se díky ní restituční proces o týdny, možná měsíce uspíšil – soudní zřízenec ji s vyrozuměním (datovaným na den před povodní) navštívil už druhý den po katastrofě. No a pak samozřejmě také to, že se kvůli ní musela vystěhovat celá třetina nechtěných nájemníků.

Hedviku však zastihla nepřipravenou. Stěží by měla na postupné opravy léty zchátralého, městskými úřady zanedbávaného domu i bez ní. Po povodni však musela naráz řešit bahnem zanesené sklepy, provlhlé zdivo přízemí a plíseň šplhající stěnami až k bytům v patře. Všechny úspory – své i matčiny – utratila v prvních dnech po povodni na odklízecí práce. Na rekonstrukci, která se nedala odkládat ani o týdny ani o dny, už nezbylo. Bance to však bylo jedno. Hedvika se svým směšným platem poštovní doručovatelky, starou matkou a podmáčeným domem neposkytovala dostatečnou záruku k půjčce. Všude před ní zavřeli dveře se slovy: „Radíme vám, rychle se toho zbavte, prodejte to klidně i pod cenou.“

V bankách tak Hedvika nepořídila, pokoutným půjčkám „Ihned a na ruku!“ nevěřila a přátele do toho zatahovat nechtěla. Zbývala jí jediná možnost – kývnout na nehoráznou nabídku doktora Šimka.

Z té představy ji ale mrazilo. Celý život se ho bála, poslední roky marně bojovala proti jeho pařátům sahajícím až do kanceláří soudu, kde zdržovali restituci jejich domu, a teď by měla půlku svého dědictví odprodat jeho synovi? Vybavila si, jak se na ni z hloubky kolečkového křesla úlisně usmíval, když dodával: „A třeba by nemuselo zůstat jen u společné péče o dům!“ Při vidině jakékoli blízkosti se Šimkem ml., obtloustlým, věčně se potícím skřetem vysokým tak akorát po její ňadra, na která při každém jejich setkání neomaleně zíral, se otřásla odporem.

„Povidám, co tohle?“ opakoval nasupeně a o poznání hlasitěji stěhovák. V náruči držel velký želví krunýř, který léta ležel na skříni spolu s dalšími neprodejnými předměty ze strýčkovy sbírky, jež si však z úcty k jeho odkazu nikdy nedovolili vyhodit.

„To je krunýř karety pravé, Eretmochelys imbricata bissa. Tento exemplář vážně ohroženého druhu byl uloven u korálového ostrova v Tichém oceánu. Na jejím karapaxu je pozoruhodný hlavně zubovitý okraj s překrásnou černočervenou kresbou,“ odříkala Hedvika, co stálo na štítku připevněném na břišní plastron. Jako dítě si ho slabikovala aspoň tisíckrát.

Stěhovák se na ni podíval, jako by ho tou informací urazila a pak se na ni netrpělivě obořil: „No dobře, ale kam s tím?“

Hedvika cítila, jak jí rudnou tváře, když provinile koktala: „Aha… No to uložte také někam nahoru, prosím.“ Uměla si představit, co si o ní asi myslel.

Taková panička, zbohatlice, do klína jí spadne barák na nábřeží, a teď je tady poučuje a prohání. Je, bývalé dělnické kádry, donedávna ještě pýchu národa, jak tvrdili v novinách, rozhlasu i v televizi, dříče, kteří si dřív rukama vydělali na slušné živobytí, rekreace i auťáky. A teď, když privatizované podniky propouštěly, aby se o pár šupů prosili takových, jako je tahleta. Nanicovatých, okounějících, přemoudřelých dědiček, jejichž zhýralí dědci si ždímáním právě takových, jako byl on, nahmatali na domy na pražském nábřeží. Kde je v tom jaká spravedlnost?

Z chodby společné oběma bytům k ní doléhalo nespokojené remcání a třískání nábytkem, jak stěhováci postupně vynášeli kus za kusem. Hedvika se k té neomalenosti raději otočila zády a vyhlédla ven z okna.

Želví krunýř, vycpaný hranostaj a seschlé křížale podobná žába byly jediné kusy ze strýčkovy sbírky zoologických preparátů, které tetička poté, co ji ve vlastním domě zahnali do jediného pokojíku, nevěnovala Národnímu muzeu. Její štědrost tehdy byla z nouze ctnost, protože sbírku, která obsahovala desítky exponátů, nebylo ani při nejlepší vůli možné vměstnat do malého bytu. Žádná z postátněných institucí tetě tehdy ale nesměla přislíbit odkup, takže je nakonec – se skřípěním zubů – věnovala Národnímu muzeu a pohřbila tak ve státních depozitářích. Přesně, jak bylo se strýčkovou sbírkou, s jeho vyhlášenou wunderkammer, na vyšších místech zamýšleno.

K tetinu zděšení se pak ale zřízenci muzea, kteří sbírku přijeli převzít, ani neobtěžovali vzácné předměty zkontrolovat. Lejstra s kompletními popisy, které jim tetička vypsala ze strýčkových katalogizačních knih, si jen ledabyle strčili pod sedadlo nákladního auta.

„Víte, kolik toho teď máme? Tuny. Nemáte ani ponětí, co si ty knížátka, hrabátka a baroni naškudlili a kolik tretek teď v zájmu československýho lidu přebíráme,“ řekl jí tehdy řidič, když zavíral korbu nákladního auta. Obrovská silueta medvěda grizzlyho, který do toho osudného dne vítal hosty u vstupu do strýčkova salonu, z ní trčela jako lapený trestanec; zajistili ji lany kolem krku a tlap. Tetička Magdalena později vzpomínala, že jeho v útočném gestu vzpažené tlapy se k ní najednou vzpínaly jak ruce zoufalého dítěte, jehož nářek – nevěř mu, nedávej mě, nech si mě doma – zanikal v hluku startujícího auta.

„Nebojte, ty vaše vycpaniny skončí v dobrý společnosti,“ křikl prý na ni ještě zřízenec muzea, než odjel.

O tom teta Magdalena nepochybovala, tušila, co všechno si v těch dnech stát nakradl. Pochybovala však o tom, že bude o nově nabyté statky pečovat jako dobrý hospodář, kterým její manžel baron Mautnic, amatérský zoolog, botanik a archeolog i vášnivý sběratel umění a nejrůznějších kuriozit, bezpochyby byl.

Sbírku budoval desítky let a při stavbě domu jedno z pater koncipoval přímo pro ni. Zasvětil ho vědě a krásám umění, zařídil si tam pracovnu, salon, v němž se scházeli význační vědci, myslitelé a umělci své doby, měl tam svou wunderkammer i depozitář. Na stěnách tam visely prvotřídní malby, v prostoru stály odlitky světoznámých soch, v monumentálních regálových skříních, z nichž se dochoval jediný kus stojící nyní po Hedvičině levici, měly své místo nejzajímavější exempláře zoologických rarit. Obří motýl Attacus atlas z ostrova Cejlon velký jako hrdlička, šípová žába Phyllobates terribilis z jihoamerické džungle, která v pórech své kůže skrývala nejjedovatější z jedů, pravé peří bájného ptáka fénixe… Strýčkova kolekce byla proslulým klenotem mezi pražskými sbírkami, říkalo se o ní, že by ji záviděl i sám císař Rudolf II.

Není divu, že tetička po jejím vynuceném odevzdáním až do své smrti s takovou houževnatostí bojovala o to jediné, co jí po baronu Mautnicovi zbylo – o jejich rodinný dům na nábřeží. Naléhala na úřední orgány, dožadovala se informací, které jí odmítaly poskytovat, najímala drahé právníky, kteří by bývali šli proti ní, kdyby jí po boku nestál věrný, v roce 1948 praxe ihned zbavený JUDr. Boháček, někdejší osobní právní poradce barona Mautnice, toho času pomocný dělník v zelinářství. S jeho přičiněním se vždy na poslední chvíli dozvěděla, co je potřeba udělat, co zajistit nebo co do domu instalovat, aby jí ho nevyvlastnili pro zanedbání péče o nemovitost, jak bylo tenkrát obvyklé. A pak vždycky odněkud vytáhla nějaký šperk, starožitný obraz nebo vzácnou vázu, kterou se jí podařilo přes státní podnik Starožitnosti prodat za směšnou, vydřidušsky přiškrcenou cenu, ale i přesto tak schrastit potřebné peníze.

Kvůli tomu však neušla pozornosti nájemníků, národního výboru, a nakonec ani Státní bezpečnosti. Od určité doby si u nich nečekané návštěvy podávaly dveře.

„Jakpak jste přišla k tomu obrazu, co jste zpeněžila dne 7. listopadu 1959 v s. p. Starožitnosti za 1 900 korun československých?“ ptávali se prý tetičky muži v šedých baloňácích, kteří se představovali pokaždé jiným jménem.

„Našla jsem ještě pár věcí po manželovi, to víte, v tom zmatku se stěhováním jsem pořádně neměla přehled o tom, kde co měl,“ odpovídala prý tetička a rozkládala před nimi pečlivě vedenou domácí účetní knihu.

Vyptávali se, prověřovali, občas si přinesli povolení k prohlídce bytu, šmejdili po sklepích a půdě, ale na nic nepřišli. Leda tak na pár cetek rozvěšených u nich po stěnách, na portréty členů rodiny, obraz domu nad tetinou postelí, na starožitný nábytek – na věci, jejichž vlastnictví měla úřady potvrzené a schválené.

Do chvíle, než se Prahou roztáhli Rusáci, se s tím prý spokojili.

Ale potom, co se před domem, právě na tom místě, na které teď z okna jejich bytu shlížela Hedvika, uvelebily ty dva tanky, stala se každá jejich návštěva hotovým peklem plným výhrůžek a zastrašování.

Hedvika od toho místa, kde se nábřežní promenáda rozpínala v malý plácek před Národním divadlem, nemohla odtrhnout pohled.

Dnes byl obraz, který se jí nabízel, malebně pokojný. Odpolední slunce už stálo nad hradem a lesklo se na hladině řeky, která opět líně plynula svým původním korytem, jakoby se jí nechtělo nábřeží se stromořadím zbarveným všemi odstíny počínajícího podzimu, opustit. Vypadal úplně jinak než ten, který znala z fotografií z pozdního léta před třiceti lety. Díky nim, malým, trochu rozmazaným černobílým snímkům, a díky otcovu pravidelnému vzpomínání, bez něhož neproběhla žádná její narozeninová oslava, měla pocit, jako by se té události sama vědomě účastnila.

Tu noc předcházející jednadvacátému srpnu roku 1968 tetička Magdalena ani otec, který měl ráno vyzvednout matku s novorozenou Hedvikou v porodnici, nezamhouřili oka. Jako uhranutí vyhlíželi na ulici a se zatajeným dechem poslouchali rozhlas, kde se v nekonečné smyčce opakovalo hlášení, že včera, dne dvacátého srpna kolem třiadvacáté hodiny večer, překročila vojska Svazu sovětských socialistických republik, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsednictva Národního shromáždění i prvního tajemníka ÚV KSČ, kteří tento akt považují za odporující nejen základním zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva... vyzývají však všechny občany republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana státních hranic je v této chvíli nemožná…

Ti dva tehdy mlčky probděli celou noc a teprve ve chvíli, kdy nad ránem uviděli valit se nábřežím proud obrněných transportérů a nákladní auta s mladičkými ruskými vojáky na korbách, tetička promluvila.

„Tak to je konec,“ řekla hlasem, který se mohl uprostřed každého slova zlomit, a měla pravdu. Alespoň co se rodu Mautnicových týkalo.

Pro ni, pro Hedviku, to byl však teprve začátek. To ráno se mezi zdmi jejich domu ocitla poprvé a k té význačné události jí salutovaly vztyčené hlavně ruských tanků s ústími mířícími do oken jejich bytu, jak je patrné z prvních snímků jejího fotoalba. Otec evidentně nevěděl, jestli má dřív fotit novorozence nebo srocení lidu nadávající ruským vojákům, jestli má hledáčkem zaměřovat rozlícené tváře Pražanů nebo zmatené obličeje mladičkých krasnoarmějců, jimž poškubávaly nervy napjaté k prasknutí. Stačilo tak málo, aby se celá situace zvrhla v masakr, stačilo tak málo, aby nějaký neopatrný, rozrušený Ivan uvnitř ocelových břich tanků něco zmáčkl, a vyšla by rána, která by prolétla okny jejich bytu a navždy umlčela tiché štěstí Hedvičiných rodičů i vytrvalý vzdor tetičky Magdaleny. Toho dne tu rozbušku nakonec ještě žádná jiskra neodpálila, žádná katastrofa se nestala – nicméně dlouho na sebe čekat nenechala.

Nejdřív z mateřské do zaměstnání povolali matku, kterou kvůli šlechtickému původu tetičky Magdaleny přeřadili z kanceláře stavebního podniku do studeného skladu šroubů, a krátce nato z práce vyhodili otce. Nevzali ho pak jinde, než v kladenských železárnách, odkud se vracel vychrtlejší a sehnutější, měsíc od měsíce se jim ztrácel před očima, až se jednoho dne nevrátil vůbec. Dostal záchvat dušnosti a spadl do tavicí pece. Zastavili kvůli němu výrobu, ale i když pec zchladili, jak nejrychleji se dalo, nenašli v ní už pochopitelně nic. Tak jim z železáren poslali symbolický sáček železných pilin a k tomu dopis, ve kterém jim ředitel v jediné větě kondoloval a zároveň vyhrožoval, že přijde-li se na to, že otcova neopatrnost byla hospodářskou sabotáží, budou po nich částku, o kterou zastavením provozu připravil československý lid, vymáhat.

Aby toho nebylo málo, rok nato našli tetičku Magdalenu ležet pod schody do sklepa. S ohledem na její věk – bylo jí tehdy už skoro devadesát – to lékař významně poukazující na opodál ležící hůlku označil za nešťastnou náhodu. Podlitinami na krku a pažích, ani jejíma zděšeně vytřeštěnýma očima, se nikdo nezabýval.

Hedvika na ten obraz dodnes nedokáže zapomenout. Stála mezi nimi, tehdy šestiletá, a hleděla na tetiččiny vypoulené oči, na ústa zkřivená hrůzou, na obličej tak nepodobný tomu vlídnému, jejž u ní znala, který byl zbrázděný vráskami a rámovaný jemnými, vždy upravenými bílými vlasy.

„Tetička je elegantní a k tomu vzdělaná dáma,“ říkávala jí matka. A: „Poslouchej tetičku a hezky se od ní uč.“

Jazyky, etiketu, přírodopis.

To všechno se od tetičky měla naučit, ale sotva se za nimi zavřely dveře pokoje, teta na ni spiklenecky mrkla a zpod své postele vytáhla dětské divadlo složené ve velké krabici. Celá nedělní odpoledne, která její rodiče trávili s přáteli, tak Hedvika sledovala pimprlata prohánějící se po pelesti tetiny starodávné postele.

„Žil byl jeden baron Mautnic,“ začínal jeden z Hedvičiných oblíbených příběhů, „a ten jednoho dne přijal pozvání Náprstkova muzea, aby v něm přednášel o své sbírce zoologických kuriozit paním a slečnám z Amerického klubu pražských dam. Jedna z nich, sirotek, kterého se Náprstkovi kdysi ujali, a která se pak starala o katalogizaci muzejních sbírek, kladla baronu Mautnicovi bystré a zasvěcené dotazy. A právě ty ho přiměly, aby pohlédl o něco hlouběji do jejích očí…“

Oči byly jistě to hlavní, co mohlo barona Mautnice na tetě upoutat.

Hedvika se od okna přesunula k obrovské regálové skříni zabírající celou stěnu pokoje. Kdysi to byla výkladní skříň strýčkových sbírek, dnes knihovna, z níž právě jeden ze stěhováků, mladík v tričku I love USA, jemuž se na zádech kroutily dlouhé umaštěné vlasy, vybíral jednu řadu knih za druhou a skládal je do připravených beden. Hedvika pohlédla na rámovanou svatební fotografii stojící uprostřed jedné z polic.

Vybledlý fotografický dvojportrét novomanželů Mautnicových z roku 1908 zachycoval stárnoucího dandyho s holým temenem, ale zato s bohatými licousy a rozmařilými, plnými rty, vedle mladičké, sotva dvacetileté dívky s chlapeckými rysy a přísně staženým drdůlkem. Jediné, co v její prosté, nikterak nezdobené tváři poutalo pozornost, byly živé, do objektivu uvážlivě hledící oči.

Copak na tetičce Hedvice, dívce ze sirotčince Vojty a Josefky Náprstkových, asi bohatý a vážený baron Mautnic viděl? ptala se v duchu stokrát Hedvika. Podlehl jejímu mládí? Nebo ho zajímaly její encyklopedické znalosti z oblasti přírodozpytu, zdravý selský rozum a klidná povaha? Ať tak nebo tak, krátce po dostavbě domu si ji do něj přivedl, nehledě na pomluvy, jež tím nerovným sňatkem vyvolal mezi ctihodnými měšťany svázanými zkostnatělou monarchistickou morálkou. O to víc však byl oslavován českou vlasteneckou společností, která velebila jeho dobrosrdečnost, když se tak velkoryse ujal sirotka bez věna, i pokrokovost, neboť tetička tehdy platila za jednu z nejemancipovanějších a nejvzdělanějších pražských dívek.

„Bylo to manželství vskutku velmi moderní. Mladičká dívka se stárnoucímu vědci stala nejen dobrou manželkou, ale i nenahraditelnou spolupracovnicí, s jejíž pomocí uspořádal své rozsáhlé sbírky a vydal několik studií o cizokrajné fauně…,“ vyprávěla dál pimprlata v pohádce. „Společné studium jim nahradilo i chybějící dítka, a kdyby baron Mautnic jednoho dne nezmizel v africkém pralese, kam se vypravil za svými výzkumy, byli by spolu žili šťastně až do skonání věků,“ vybavila si Hedvika v duchu to, co spolu s nimi vždycky deklamovala nakonec.

Z myšlenek ji vytrhl zvuk tříštícího se skla. Fotografie, která ještě před chvílí stála v polici, teď ležela uprostřed střepů na zemi.

„Opatrně!“ vyjekla Hedvika opožděně.

Mladík se však na ni místo omluvy zazubil: „To nic není, madam,“ řekl, a když fotku ukládal do bedny, dodal: „a navíc – střepy přinášejí štěstí!“

Hedvice připadlo, že jeho madam neznělo vůbec tak výsměšně, jako baronka, jíž ji stále – a v těchto dnech o to důrazněji – častovali nájemníci domu. A navíc – štěstí teď rozhodně potřebovala.


O chvíli později byla knihovna prázdná; velká regálová skříň tu najednou stála jako nahá a stěhováci, kteří už vyklidili vedlejší byt, teď vynášeli poslední kusy nábytku i od nich. Jejich kroky se holou místností rozléhaly jako jeskyní.

„Ten obraz jen svěste a opřete o zeď, ten si odvezu s sebou,“ řekla Hedvika, když viděla, jak jeden z dělníků sundává i portrét domu, který visíval nad tetiččinou postelí. Portrét domu jako člena rodiny, portrét domu jako středobodu celého světa.

„Tak to by bylo všechno, patro je čistý,“ oznámil jí nakonec nevrlý předák stěhováků a jeho slova se v prázdném prostoru ještě chvíli chvěla.

„Všecko je složený nahoře v patře, a co jste označila, vezem na skládku. Tady je účet,“ řekl a změřil si ji studeným pohledem. Určitě si myslel, že teď odněkud vytáhne ruličku pětitisícových bankovek a s přezíravým gestem zbytek si nechte mu jednu přidělí.

Jenže Hedvika místo toho otevřela peněženku a rozpačitě odpočítala předem dohodnutou sumu – i kdyby nebyl tak protivný a zasloužil si spropitné, neměla mu ho z čeho dát.

Majitelka baráku a takhle lakotí, zahlédla pak, jak se jeho tváří mihl stín opovržení, když si zastrkoval bankovky do kapsy. Nato se otočil a bez pozdravu odešel.

Hedvice to bylo trapné, víc ji však tížil pohled do prázdné peněženky.

Chvíle, kdy se ocitne na úplném pokraji svých možností, právě nastala: zítra ráno přijedou zedníci a ona pro ně nemá ani korunu. Teď už jí skutečně nezbývá nic jiného, než vystoupat k podkroví, zazvonit na byt ve věži a přistoupit na tu znechucující nabídku doktora Šimka. Cítila, jak je jí při té představě úzko, topila se v tom, jako její dům nedávno ve Vltavě.

„Když ti bude v životě zle, podívej se na tenhle obraz,“ říkávala jí tetička. „Tohle je tvůj domov, tvoje místo na světě. Ten dům je všechno, co zbylo z baronského rodu Mautniců. Jednou bude patřit tobě. Dobře se pak o něj starej a on se zas postará o tebe.“

Hedvika by se o něj vážně ráda postarala. Kvůli tetičce i kvůli matce, která si tolik let vyčítala, že dům Mautnicových, jenž jí teta v závěti odkázala, neudržela. Že ji nachytali hned při první příležitosti – povinné vestavbě výtahu – a dům jí zabavili. A protože vzniklý nedoplatek za stavební práce ve výši 1.215 Kčs nebyl do data splatnosti uhrazen, přechází nemovitost do majetku státu, stálo v úředním oznámení, nad kterým matka proplakala mnoho nocí. Komu a kolik nedoplatila, neměla ani ponětí. Stavební práce organizoval národní výbor a všechny složenky, které jí z něj posílali, hradila poctivě, do poslední koruny. Až na tu poslední, kterou nikdy neobdržela.

„Ten dům nás stál už tolik sil, že by bylo načase, aby se nějak revanšoval,“ povzdechla si Hedvika a dřepla si ke svěšenému, na zemi stojícímu obrazu.

Oproti do modra vyvedené obloze se na malbě tyčil dům s pečlivě vypracovanými detaily. Girlandy, kružby v zábradlí balkonů, každé okno jiné přesně tak, jak to bylo ve skutečnosti. Prohlížela si patro po patru, okno za oknem. A pak se zarazila. Vytáhla z kapsy kapesník a opatrně, zlehoučka, otřela plochu malby od jemného nánosu prachu. Nato se sklonila a s očima sotva pár centimetrů od plátna ji pečlivě zkoumala. A skutečně – ve strýčkově patře, v tom, ve kterém se právě nacházela, stála v okně postava. Drobná, špičkou tenkého štětce vymalovaná postava mladíka s povědomými rysy. Díval se na ni skrze tabulky okna, rudolící, s bohatou kšticí černých vlasů (které mu na svatební fotografii už dávno ustoupily z čela a tvořily jen bílou korunu kolem dokola temene), s šátkem uvázaným po způsobu romantických básníků, ve vypasovaném, temně vínovém saku. Beze vší pochybnosti to byl baron Mautnic.

Odkud se to na ni ale díval? rozhlédla se Hedvika překvapeně po místnosti. Do pokoje propouštělo světlo jediné okno.

Znovu si bedlivě prohlédla malbu.

Nebylo pochyb, krajní místnost tohoto patra měla mít podle ní okna dvě.

O vteřinu později dovnitř vlétl teplý závan babího léta – vzduch voněl blízkou vodou i prvním tlejícím listím – a Hedvika, vzepřená o parapet jako gymnastka o žerď bradel, se vyklonila, až málem vypadla, zvědavá, co prozradí fasáda domu.

Tam, kde uvnitř uzavírala prostor obrovská, přes celou stěnu se táhnoucí knihovna, bylo zvenčí doopravdy druhé okno.


Trvalo jí to několik hodin.

Několikrát už myslela, že to vzdá. Že si na druhý den přinese sekeru a někudy se tou knihovnou na druhou stranu probije. Pak ale nahmatala páčku skrytou pod jednou z polic tak šikovně, že přiléhala k nosnému trámku, a stačilo za ni jen lehce zabrat a pohnula se tak měkce, jako by ji někdo použil naposledy včera. Část knihovny i s policemi se před ní rozevřela a odhalila průchod, velký a široký tak akorát, aby se jím protáhl dospělý člověk.

Hedvika chvíli váhala, pak ale pomalu, obezřetně vstoupila.

První, čím ji potemnělá místnost překvapila, byl suchý, starobou a tlením prosycený zápach. Udeřil ji do nosu s takovou razancí, že jí ruce bezděky vyletěly k tváři. Pak ale zašátrala po dveřích a otevřela je dokořán, aby do místnosti mohl vniknout čerstvý vzduch. Spolu s ním tam dopadlo i víc světla a odhalilo před Hedvikou úzkou místnost, od podlahy po strop zarovnanou nejrůznějšími předměty, obrazy, sochami, nábytkem. Úplně vzadu zahlédla lůžko, na němž byly v komíncích vyrovnány různě velké krabice označené písmeny abecedy. Vedle lůžka pak stálo houpací křeslo a v něm spočívalo cosi, co na první pohled vypadalo jako chumel smačkaného šatstva. Teprve když Hedvika pořádně zaostřila, zahlédla, jak z něho vyčnívá scvrklá, jako troud vyschlá hlava s prázdnýma očima a spadlou bradou odhalující hrozivě rozevřený chřtán, jak z rukávů khaki saka vyčnívají k opěradlům křesla připoutané kostnaté ruce, jak na útlých kotnících, kloubech potažených seschlou kůží, visí pevné cestovní boty.

Hedvika vykřikla a uskočila, až ramenem prudce narazila do zadní stěny knihovny. Na podlahu se zaduněním dopadl dlouhý, železnými hroty okovaný řemen, a kolem něj se s tichým povzdechem snášely fotografie a výstřižky z novin. Co to, proboha, je – mumie? A co má znamenat ta divná instalace, kterou právě poničila?

S divoce bušícím srdcem odvrátila zrak od nebožtíka v houpacím křesle, a zatímco si třela naražené rameno, prohlížela si koláž rozpínající se po rubu knihovny jak pavoučí síť. Tvořily ji zvláštní předměty jako popruhy, biče, na hřebíku zabitém kousek ode dveří visela pouta, a mezi nimi byly upevněny magazínové výstřižky, barevné obrázky vytržené z kalendářů nebo černobílé amatérské snímky pořízené evidentně v místnosti, kde se nacházela. Byli na nich zachycení nazí mladíci, někde i skupiny v nejrůznějších důmyslně aranžovaných seskupeních – jako koňské spřežení nebo jako smečka psů – jinde byly vyzvětšovány detaily jejich genitálií. Všem těm skupinovým výjevům vévodila nahá, cetkami ověšená figura barona Mautnice s bičem v ruce.

„To mě podrž!“ vydechla šokovaně Hedvika. Co viděla, ji zaskočilo ještě víc než mumie posazená v houpacím křesle.

Znovu se udiveně rozhlédla po tom zvláštním doupěti. Pomalu jí docházelo, že v něm objevila neznámou kapitolu baronské rodiny Mautniců, kapitolu, o níž se nedělní pimprlata nikdy nezmínila. Co se tu, skryto před světem, asi odehrálo, jaképak měli Mautnicové tajemství? dohadovala se.

A pak jí padl zrak na malý psací stůl pod oknem, pečlivě zalepeným průsvitným papírem. I na jeho desce se povalovaly hromádky podobných magazínových výstřižků a jako pasiáns tu byly vyrovnány další černobílé fotografie. Na nich pak ležel zápisník, položený přímo před židlí, stačilo ho otevřít, vzít do ruky pero a začít psát.

Hedvika udělala několik váhavých kroků ke stolu a zápisník rozechvěle otevřela.


10. září 1925

Je krátce po jeho pohřbu. Jaká fraška! Rakev bez těla, jediná pozůstalá bez žalu. Žal! Cha! Hnus a nenávist to byla, co mi během obřadu křivilo tvář, nikoliv potlačované slzy. A abych se nemusela dále přetvařovat, všem se raději vyhýbám. Sloužícím jsem přikázala nerušit moji samotu a zármutek, návštěvy jsou odmítány ještě dřív, než se stihnou představit. „Paní baronka nikoho nepřijímá,“ slýchám lokajův tragický hlas od vstupních dveří, „truchlí.“ A tak mám teď konečně čas na uspořádání myšlenek – ostatně poslední dny byly tak překotné!

Tak zaprvé – ničeho nelituji.

Jeho smrt – a že byla díky té žábě rychlá a neútrpná – je pro mě vysvobozením. Žádné výčitky netíží můj klidný spánek, vždyť dostal, co si zasloužil! Jak jsem tomu prevítovi mohla dát dědice, když se na mě sotva podíval, když si raději do svého kutlochu vodil chlapce ze sousedství, dokonce i našeho podomka? Ať se smaží v pekle za všechny ty urážky, jimiž mě častoval, jen ať se smaží, chlívák!

A za druhé – stejně na to nikdo nepřijde. JUDr. Boháček svou africkou misi splnil dokonale a zprávy, které z té divočiny zaslal, odsud nemohl nikdo ani při nejlepší vůli ověřit. A kdo by nevěřil razítku konzula? Jakmile lejstro políbí štempl, nenajde se u nás nikdo, kdo by zprávy jím stvrzené zpochybňoval. Není žádná naděje, stálo tam, a tak úředníci srazili podpatky, baron byl prohlášen za mrtvého – a můj život může konečně začít!

Už nebudu jen věrná manželka shovívavě přehlížející zvěrstva svého chotě, už nebudu jen cvičený pudl, chodící kartotéka a podržtužka – příští studie už ponese moje jméno a svět se konečně dozví, že i já…


Hedvika se zachvěla vzrušením.

Historie rodu Mautnicových před ní naráz vystoupila v úplně jiných obrysech a strýcova mumie – nejkurióznější exemplář jeho vlastních sbírek zoologických preparátů – zírající na ni z kouta pokoje, už jí ani v nejmenším nenaháněla strach. Dostal, co si zasloužil, rezonovalo Hedvice v hlavě, když se znovu obracela ke stránkám tetiččina deníku.

Zápisků v něm nebylo mnoho. Vypadalo to, že tetička je pořizovala jen příležitostně – možná jen tehdy, když si do místnosti zašla pro nějakou cennost, jejímž prodejem pak zabránila znárodnění domu. Stačilo jen krátce zalistovat a Hedvika se pročetla k závěrečnému.


17. ledna 1974

Šimek zase slídil. Vím, že tuší a on ví, že vím. Ale nic nenajde, tuhle skrýš je těžké vypátrat a dokud budu živa, nedostane k tomu příležitost. Ať si jen láme hlavu, odkud beru věci, které nám vždycky o fous zachrání vlastnictví baráku, ať mi vyhrožuje, ať si na mě čekává ve výklenku nad schodištěm, jen ať se namáhá – ze mě nic nedostane, i kdyby mě měl z těch schodů shodit. Já se zas budu namáhat s tím, abych Hedvičce předala, co budu moct – tak, aby tajemství tohoto domu pronesla dětstvím, aniž by ho vyžvanila, a zároveň tak, aby si na něj vzpomněla, až to bude skutečně potřebovat. Hedvička, to je budoucnost nešťastného rodu Mautnicových, Hedvička, dítě s bystrýma očima a otevřenou hlavou, které jednoho dne dokončí, co jsem započala. Získá zpět sbírky, publikuje mé studie, jejichž autorství mi ta sebranka akademiků, šovinistických přítelíčků nebožtíka barona nechtěla přiznat, vrátí do domu Mautnicových spravedlnost a pořádek. Hedvička, ta to jednou dokáže…


*


31. března 1998

Trvalo půldruhý rok, než jsem k předchozím zápisům mohla připojit tento. Ale nakonec jsme se dočkaly. Dům je jako nový, všechno jsem uvedla do původního stavu, a dole, tam kde bývala prodejna barev, jsem otevřela výstavní síň. Expozice nese název „Život a dílo baronky Mautnicové“. Na vernisáž přišly davy lidí – ze sousedství i úplně neznámí, ba dokonce i tisk. Z horního patra sjel i doktor Šimek. Zkroucený v invalidním vozíku, s tváří svraštělou jak shnilý brambor, očima metal blesky – po stěnách s vystavenými exponáty i po mně. Gratuloval mi však s vřelou horlivostí, jako by si nikdy nic jiného, než blaho Mautnicových nepřál. Tak jsem mu se stejně srdečným úsměvem nabídla sklenku vína, počkala, až jeho vztekem sevřeným hrdlem sklouzne poslední doušek, a pak jsem se k němu sklonila a pošeptala: „Jak jste mohl být tak neschopný? Vždyť to bylo tak jednoduché!“

Nadávky, které ze sebe se sípáním vychrlil, mě rozjařily, na rozdíl od pohoršených návštěvníků, mezi nimiž zděšený skřet Šimek ml. manévroval jeho vozík zpátky k výtahu. „Já vám ještě ukážu!“ vyhrožoval, než se za ním zavřely dveře.

Obávám se, že k naplnění těch hrozeb už ale nebude mít příležitost. Kouzlo šípové žáby možná léty trochu zesláblo, ale srdce doktora Šimka také. Už na druhý den se domem roznesla zpráva, že ho zmohl infarkt. V jeho věku to však nikoho neudivilo… Ten večer by se ti, drahá tetičko, líbil.